Napsala MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.

Povzbuzovat, ale všechno má své meze.

S největší pravděpodobností si za to můžu sama. Neustále jsem svého muže povzbuzovala, aby pořád maloval. Když jsem ho poznala, pořád si něco čmáral. Vůbec mi nebylo divné, že nechodí do hospody a na fotbal (hokej) jako jiní chlapi, ale že si opravdu v každé volné chvíli sedne a něco kreslí. Díky mému studiu teorie umění jsem poznala, že to úplně nejhůř nevypadá a rozhodla jsem se, že ho v tom budu podporovat. 

V dobách našeho seznámení hrál můj muž sice ještě docela aktivně florbal, ale to se rychle změnilo po narození prvního potomka. Tenkrát jsem si velmi naivně myslela, že tím hlavním důvodem, proč s tímto časově náročným koníčkem skončil, je trávení co nejvíce volného času s rodinou. Tady je třeba podotknout, že můj manžel se rodině věnuje opravdu hodně, ale o tom tento článek není, že ne.

Tím hlavním důvodem zcela jistě bylo, aby si předělal garáž na ateliér, ve kterém tráví více času, než na florbalových trénincích a zápasech dohromady. Jediné, co mého manžela z té garáže vyžene, je teplota pod bodem mrazu, takže v zimních měsících přesouvá svá plátna, štětce, barvy, pravítka, kelímky, lepící pásky všeho druhu, nože, rámy a spreje do obýváku, ložnice, koupelny, kuchyně a dětského pokoje. Jedinou místností, kam se nic nevejde, je toaleta, ale i tam občas najdu třeba zatoulaný štětec. Jak se tam dostal, netuším. 

Naše prastaré auto se tak neohřeje v garáži ani v zimě, protože ten bordel, tedy vlastně malířské náčiní, není kam jinam přesunout. Auto tam tedy rezne vesele dál a náš zoufalý automechanik nechápe, že máme sice garáže dvě, ale ani jedna neslouží svému účelu. Jediné, co ho uklidní, je včas zaplacená faktura za opravu další zrezlé části našeho plechového miláčka.

Proč jsem se z toho ještě nezbláznila je fakt, že ty faktury platí můj manžel.

Od graffiti, typografie a malování portrétů až po abstraktní malbu.

Začátky byly (pro mě) těžké. Každé zrození totiž provázejí porodní bolesti. Málem už to vypadalo na císařský řez, ale na poslední chvíli se i tento potomek narodil přirozeně. Ne, nemluvím tu o porodu našich dětí, ale o hledání toho nejpřirozenějšího způsobu uměleckého vyjádření. Když pominu, že můj manžel navštěvoval pouze základní uměleckou školu, nezískal prakticky žádné jiné výtvarné vzdělání. Jako samouk ke každému uměleckému nástroji, technice a oboru přistupoval jako nepopsaný list papíru. Sám si na všechno přišel, sám si všechno potřeboval osahat. 

Na začátku dospělého tvůrčího období byly spreje, fixy a tvorba grafitti. Než, aby se snažil něco vyjádřit skrýváním se na ztemnělých nádražích, raději vytvářel různě barevné a deformované písmové kreace na papír nebo v grafickém programu v počítači. Za nějakou dobu toho ovšem z neznámých důvodů zanechal a začal se věnovat typografii, kde zúročil svojí vášeň pro ručně psaný text. Zde si opět dovolím malou odbočku. 

Tak, jak se mi v začátcích na mém muži líbilo jeho neustálé čmáraní, stejně mě ohromoval i tím, jak umí psát. Posílal mi nejen krásné a bezchybné SMS, ale také mi zanechával vzkazy různé délky na papírcích všude možně po bytě. Do té doby jsem nezažila, aby nějaký muž takhle psal. Po seznámení s jeho bratrem mi to však bylo jasné. Oba dva to zdědili po babičce, která kdysi občas psala příspěvky do místních novin a doteď si píše deník. Pokaždé k svátku, k narozeninám nebo k Vánocům od ní dostáváme ručně psaná a někdy i veršovaná přání, která si všechna schovávám. Ale zpátky k tématu. 

Období typografie chvíli vypadalo, že bude tím pravým ořechovým, ale stále tomu cosi chybělo. I když výsledné práce byly precizně zpracované, nikdo o ně nejevil zájem. Sem tam manžel udělal návrh nějakého loga pro známé a kamarády, ale zadarmo se přece jen nedělá moc dobře. 

Bohužel stále zde ve společnosti setrvává názor, že navrhnout logo, písmo nebo vytvořit ilustraci zvládne každý, tak proč za to ještě platit. Vždyť to vůbec nic není. Smutné, že?

Další zastávkou na cestě k nejpřirozenějšímu uměleckému vyjádření byla počítačová kresba portrétů. Nikdo nikdy nespočítá, kolik času tomu můj muž věnoval. Dokonce si kvůli tomu koupil i ne zrovna levný tablet. Opět to ale nebylo ono. Nikoho portréty nezajímaly. Časem nám to došlo. Na portréty už se totiž v našem okolí jeden expert vyskytuje. Je tak úspěšný, že své výtvory sází, jako Baťa cvičky. Manžel tedy musel začít hledat své místo na slunci, respektive v umění, jinde. 

Nejtěžší krok byl ten poslední – k abstraktní malbě

Toto období bych popsala projevy rezignace, deziluze a jistého druhu i tvůrčí krize. No, co vám budu povídat, nedalo se s ním vydržet. Začal běhat z práce a do práce, extrémně zdravě jíst a trávil se mnou každý večer v obýváku a pořád si chtěl povídat. Je třeba zmínit, že další důvod, proč jsem se rozhodla za tohoto muže provdat, je fakt, že toho moc nenamluví. Když už něco řekne, tak jsou to dvě holé věty za celý den. Zpravidla je to odpověď na mou otázku, jak se měl v práci a co tam měl k obědu. Tím je veškerá denní konverzace splněna a všichni jsou spokojení.

Když už se to nedalo vydržet a já měla osypky před bůhví kolikátým večerem stráveným nekonečnou debatou o životě, vzchopila jsem se, překonala svou žárlivost ke garáži (ateliéru) a začala mu vyprávět o mé vášni k abstraktní malbě, o Jacksonu Pollockovi, kterého naprosto zbožňuji, o jeho životě a díle. Takhle jsem během několika večerů básnila o ještě dalších umělcích a výtvarných směrech, až můj manžel sedl k počítači a objednal si plátna, spreje a akrylové barvy. A bylo doslova vymalováno! Pokud nemaloval v garáži, tak si skicoval ručně nebo v počítači.  Neustále sledoval nějaké současné malíře a studoval různé techniky a postupy. Zase se mu vrátila energie. Už se neploužil po bytě jako spráskaný pes. Zřejmě už byl z té přemíry času stráveného se svou ženou taky totálně vyčerpaný. 

Umělci prostě nemohou jinak. Musí tvořit. Je to závislost, vášeň, láska, smysl života, energie, která je stále žene dál. A tenkrát, v tom smutném období, jsem viděla na vlastní oči, co to znamená, když umělec neví, kudy dál. Povím vám, že to není hezký pohled. 

Trnitá cesta abstraktní malby.

Na začátku této, věřím, že na dlouho poslední etapy, nám najednou bylo jasné, že tohle je ono. Tady, na těch bílých, nepopsaných plátnech, začíná příběh, který není jednoduchý.

Tvorba uměleckého díla přináší výtvarníkům pocit uspokojení, ale zároveň je dokáže ničit. Je to proces. Bolestivý a krásný zároveň.

Někdy mi přijde, že můj manžel v té garáži doslova trpí. Pracuje celé noci a ráno se zase plouží po tom našem bytě, ale už je to jiné, už ví, že našel tu správnou cestu. Nad každým obrazem tráví spoustu času. Do detailu promýšlí návrhy, kompozice a kombinace barev. Studuje různé technické postupy, které ho posunují stále dál. Vidím obrovský pokrok, který za pět let abstraktní malby udělal. Když si prohlížím obrazy, které vytvořil tenkrát a ty současné, jsem na něj opravdu pyšná. Je neskutečně precizní a až chorobně puntičkářský. Nic neodbyde. Od prvních skic, po finální zabalení obrazu do speciální fólie a ručně podepsaného kartonového obalu.

I když vím, že je stále na začátku své cesty, a těch jeho patnáct minut slávy teprve přijde, už teď vidím umělecká díla vytvořená člověkem nepolíbeným akademickým vzděláním, která mají veliký potenciál uspět v současném světě přecpaném lidmi, kteří si myslí, že tohle dokáže každý. Tak já jim vzkazuji, že nedokáže! 

Automechanik nebo umělec?

Když už se člověk jednou rozhodne, že stráví zbytek života s malířem, měl by si uvědomit, že si bere nejen jeho, ale všechno, co s touto činností souvisí. V praxi to vypadá tak, že se po celém domě nachází spousta věcí jako štětce použité a nepoužité, tuby použité a nepoužité, kelímky nebo hadry v různých stádiích zapatlanosti. Oblečení ušpiněné od barev se válí všude po bytě a délka jeho válení se odvíjí od momentálního rozpoložení, ve kterém se nachází manželka konkrétního umělce, tedy já. Když mám zrovna dobrou náladu, uklidím to, když mám náladu špatnou, nechám to tam. Jestli si však myslíte, že to uklidí někdo jiný, tak neuklidí. Většinou, když mám zase  náladu dobrou, uklidím to sama. A tak je to pořád dokola. 

Další věc, kterou přisuzuji umělecké duši mého muže, je jeho zvláštní vztah k opravám domácnosti všeho druhu. Takže, když bouchne žárovka, vezmeme lampičku. Když upadne v kuchyni dlaždička, dáme před díru koš. Když děti nenávratně poničí žaluzie v obýváku, tak je trochu srolujeme a nejde to vidět. Mohutný zahradní slunečník máme venku, i když mrzne a sněží, protože ho nikdo nikdy na zimu neuklidí. Dříve jsem si myslela, že je můj muž tak líný a nechce se mu do oprav. Až později jsem přišla na to, že on to prostě nevidí. Kouká na díru ve zdi a nevidí jí, protože neustále myslí na na něco jiného. Ovšem nevím, jestli to bude pouze jeho uměleckým nadáním. Většina životních partnerů našich známých to má docela dost podobné.

Závěr

Myslím, že se umělec a automechanik od sebe, co se společné domácnosti týče, zas tak moc neliší. Snad jen v tom, že každý po sobě nechává jiné stopy, které k němu prostě patří. I když nám pořád venku rezne auto, slunečník je na vyhození a sousední dlaždička se začala odlupovat také, musela jsem si na to prostě zvyknout. S automechanikem bych řešila to samé, jen by tu ještě navíc smrděl benzín.

P.S.

A úplně na závěr bych tu chtěla zdůraznit, aby na to někdy náhodou někdo nezapomněl, že k abstraktní malbě jsem svého muže přivedla já! Takže až jednou, muži můj, budeš vzpomínat na své umělecké začátky, opovaž se zapomenout na svou ženu!